Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. kapitola - Beznaděj

26. 12. 2015
Po útěku od Marie jsem se toulal krajem. Nemohl jsem žít ve vesnici s lidmi a proto jsem se usadil v nedaleké jeskyni. Byla sice chladnáale nikdo tam nechodil, protože od té doby co jsem se tam usídilil se v kraji začli kolovat pověry že ve vesnici straší.
 
Netušil jsem jak budu žít dál. Má touha po krvi byla den ode dne větší, ale já už nechtěl být vraždícím monstrem, které zabíjí nevinné a bezbranné lidi. Jediným mým cílem bylo zemřít, přál jsem si to víc než kdy jindy, ale věděl jsem, že jsem nesmrtelný a že budu se svými výčitkami žít navždycky.
 
Mými společníky se stali krysy co se mnou žily v jeskyni. Ležel jsem na zemi a byl jsem šílený žížní. Měl jsem halucinace, zjevovali se mi tváře lidí, které jsem zabil. Byl jsem paranoidní a přesvědčený, že se mi chtějí pomstít za to co jsem jim provedl. Takhle to se mnou šlo týden. Byl jsem vyhublý na kost a velice žíznivý, má touha po krvi nikdy nebyla silnější.
 
Po týdnu už jsem to nevydržel a celý zesláblý jsem se doplazil na místo, kde měly krysy své hnízdo. Jednu jsem si ulovil a vysál ji do poslední kapky krve. Musím přiznat, že se mi v tu chvíli velmi ulevilo. Poté jsem si ulovil ještě další tři krysy. Jejich krev mě na pár dní posílila. Naučil jsem se pít zvířecí krev, nebyla sice tak dobrá jako ta lidská, ale nějak jsem se živit musel.
 
Každý večer jsem vyrážel na lov zvěře. Lovil jsem srny, zajíce, krysy a další drobná zvířata a vždycky jsem je vysál do poslední kapky. Lidé z vesnice a okolí si mysleli, že tam řádí nějaká nebezpečná šelma. Měli pravdu, byl jsem krvelačná šelma. Po pár týdnech co jsem pil zvířecí krev jsem ale náhle zatoužil po lidské krvi, ale svoji žízeň jsem přemohl, protože už jsem nechtěl zabíjet nevinné lidi.
 
Po dvou měsících živoření v jeskyni jsem se rozhodl jít dál a hledat svůj nový smysl života.