9. kapitola - Klan Mercuri
26. 12. 2015
Po dalším měsíci kdy jsem naprosto vyčerpaný dorazil do městečka Dowtown. Bylo to malé městečko ve kterém nežilo moc lidí. Jednoho večera jsem se procházel po hrázi jezera v zase jsem se utápěl v depresi jsem narazil na podivnou skupinku tří lidí - na dvě ženy a jednoho muže.
Rozběhl jsem se k nim a zeptal se: " Kdo jste?". Jedna žena k němu přistoupila a řekla: "Víš, my jsme upíři vegeteriáni a lovíme zde zvířata abychom se nasytili. Musíme lovit jen v noci a vycházíme ven také jen v noci, protože lidé by hned poznali, že jsme jiní." Byl jsem neskonale šťastný, konečně jsem potkal lidi svého druhu. Pousmál jsem se a řekl jsem: " Já se jmenuji Jasper a jak se jmenujete Vy? " Černovlasá žena odpověděla: " Já jsem Serena a tohle jsou moje dvě adoptované děti - Amelia a Tim".
Mercuriovi mě bez jakýchkoliv výčitek inhed přijali mezi sebe. Bydlel jsem v jejich luxusní rezidenci kousek za městem. Byl jsem po těch letech strávených s Marií konečně šťastný, měl jsem své přátele. Jak plynul čas tak jsem se stále víc a víc zamilovával do Amelii. Byla to velice zvláštní dívka. Dokázala ovládat mé pocity a přitom byla tak neuvěřitelně plachá a stydlivá. Den ode dne jsme si byli blíž a blíž. S jejím bratrem Timem jsme měli stejné záliby - oba jsme milovali hudbu a umění. Chodili jsme spolu na výstavy, koncerty a na opery, které jsem miloval. Serena mě přijala jako svého syna. Dokonce jsem jí říkal mami.
Konečně jsem byl šťastný, poprvé ve svém upířím neživotě. Měl jsem pocit, že mám rodinu o kterou jsem kdysi tak krutým způsobem přišel. Čím déle jsem s nimi žil, tím více jsem je měl rád, nejvíce Amelii, která se po dvou letech soužití stala moji snoubenkou.
I když jsem si občas vzpoměl na svoji drahou Caroline, kterou jsem pořád miloval a která z mého srdce nikdy nezmizí. Amelia mi ji tolik připomínala. Byla velice hodná a obětavá. Nejvíc jsem na ní miloval tu její plachost a zároveň ztřeštěnost. Byl jsem rád, že ji mám a těšil jsem se na to jak spolu budeme žít navěky.